Mistr Alois Jirásek a historické národní tradice
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
V souvislosti s přeskupováním politických sil jsme po každém společenském převratu svědky přehodnocování našich národních dějin, významu klíčových historických událostí a vůdčích osobností té které doby. V Orwellově krutě pravdivé utopii „1984“ se dějiny přepisují nepřestajně, protože u moci se střídají různé skupiny vládců v rychlém sledu a výklad a hodnocení minulosti musí vždycky tu skupinu, která se chopila moci, legitimovat. Střídá-li se moc, střídají se i výklady dějin. Čím rychleji se střídají režimy, tím rychleji se přepisují a přehodnocují dějiny. U nás se režimy střídají již tak rychle, že jsme (v realitě, nikoli v Orwellově utopii) zaznamenali nový výklad dějin v průměru každých 10 let. Za život člověka, který se narodil před l. světovou válkou, došlo ke změně režimu a následnému přehodnocování dějin celkem 9krát (1918, 1938, 1939, 1945, 1948, 1968, 1969, 1989, 1992…)
Polistopadová změna r.1989 přinesla pád totalitarismu, ale otevřela prostor nejen demokratickým, ale i nedemokratickým silám. Právě ony u nás oživují staré spory o výklad našich národních dějin a popularizují nedemokratické postoje, což je při všeobecné ztrátě historického vědomí u mladších generací stejně snadné jako nebezpečné. Uměle se oživuje i starý spor o výklad našich dějin, do protikladu se kladou F.Palacký (a s ním i T.G.Masaryk a A.Jirásek) a J.Pekař. Přitom se zamlčuje, že v podstatných věcech je mezi nimi naprostá shoda. Uznávaný historik J.Pekař, ač katolík a ctitel baroka, napsal o husitství: „Hrdinný a vítězný zápas Čechů husitských za pravdu, tj. za prohloubení a zopravdovění náboženského života, zůstane největší slávou českých dějin.“ Jana Žižku označil za „božího bojovníka“, který v době náboženské exaltace a doznívající vlny chiliasmu hájil ohněm a mečem svatý zákon a trestal mravní zkázu a ničil „hříšná díla pýchy a marnosti světské.“ Byl to „milovaný vůdce božích bojovníků a hrdina revoluce – revoluce myšlenkového vznosu dosud nebývalého“. J.Pekař se tak shoduje nejen s F.Palackým, ale i s T.G.Masarykem v povýšení husitství na směrodatnou národní tradici. A.Jirásek se svými historickými romány nesmírně zasloužil o popularizaci tohoto pojetí národních dějin v nejširších vrstvách našeho národa. K.Čapek hovořil o Jiráskově díle s uznalou láskou a poukázal na to, že je ztělesněním obecně lidských hodnot, duchovního vlastenectví, na němž spočívá „milost lásky a humanity, snášenlivosti a kulturní osvícenosti.“ Literární vědec V.Černý viděl Jiráskovo dílo „přímo růst z přástkové podstaty lidového báječství“ a ocenil, že se propagací Klasického dědictví české kultury (vyhlásil K.Gottwald na popud Z.Nejedlého) dostalo nejširším vrstvám našeho národa „chleba umělecky i lidsky opravdu živného“ bez ohledu na to, že politikům skutečná ideová podstata Jiráskova díla unikala.
Je pozoruhodné, že naše současné kulturní a osvětové instituce Jiráskových výročí nevzpomínají, nebo jich zneužívají k „přehodnocování“. Nedovíme se nic podstatného o životě a díle klasika české historické prózy, zbaveného dřívějších ideologických pokřivenin. Bohužel, styl „kam vítr, tam pláštˇ“ zůstává beze změny, jen ideologický záměr pokřivenin se změnil. Nedovíme se nic o mimořádném významu a obecně uznávané autoritě A.Jiráska v buditelském úsilí o samostatnost národa, nic o jeho úloze při koncipování Květnového manifestu čs. spisovatelů 1917 (s Jar. Kvapilem), o přednesu Přísahy čs. Národa v dubnu 1918 v Obecním domě, ani že vítal T.G. Masaryka na nádraží při jeho slavném návratu do vlasti 21.12.1918 a že jím byl veřejně oceněn, ani že byl členem Národního shromáždění a jeho senátu v letech 1918-1925. A že se těšil nesmírné všeobecné úctě, lásce a vděčnosti celého národa. Místo toho jsme přísně napomínáni a varováni, že“ vnesl do vnímání české historie nepřesnosti a mýty“. Jaké? Uveďme pár příkladů těch „nepřesností a mýtů.“
Tak hned „Staré pověsti české“ ( 1895) prý Jirásek čerpal „z nevěrohodných pramenů“. Úžas. Je možné uvěřit, že posuzovatelé nevědí, co je pověst? Vždyť už ve škole nás učili, že pověst je vyprávění o něčem neobyčejném, plné divů a nadpřirozených sil. Pověst se šíří ústním podáním, vyprávěči si ji obměňují, obohacují a krášlí podle svého vkusu. Od pohádky se pověst liší jen tím, že se vztahuje buď k určité osobě nebo místu, někdy i času. Náš nejstarší kronikář Kosmas sepsal české pověsti v prvním oddíle své Kroniky jako „ficta“, „bájivé zkazky starců, smyšlenky a básnění“ (1125). O jaké „věrohodnosti“ se tu může mluvit? Pověsti se sbíraly podobně jako pohádky nebo lidové písně, mají je všechny kulturní národy. Ale nikde na světě neposuzují vypravěče podle „přesnosti“ nebo „ věrohodnosti pramenů“, nikde, kde vědí, co je pověst, dílo fantazie, nikoli vědecké faktografie.
Častým terčem „demýtizační“ kritiky je také Jiráskův román Temno (1913). A.Novák (stoupenec J.Pekaře, nikoli Z.Nejedlého) ocenil toto dílo jako „úchvatnou malbu“. Je to obraz vítězné protireformace z pohledu tajných bratří a exulantů pro víru. Pronásledovaní nekatolíci prožívají těžké období, básnickým obrazem „temno“. Ale to kritika odmítá. . Jirásek prý podal „jednostranný pohled na pochmurnou pobělohorskou dobu jako na dobu největšího úpadku českého národa.“ Mýlil se ve svém hodnocení? Hle, co říká J.Pekař, uznávaný historik, ač katolík a ctitel baroka: „Stín toho dne (8.11.1620) pokryl tři století lítostí nebo kletbou. V úzkostech vězení, ve strádání vyhnanství, v zoufalství nad zkázou vlasti a ponížením národa nesly se mysli tisíců Čechů k tomu dni…Na Bílé hoře nezvítězila vyšší kultura. A jakkoli vysoko vznesly se potom kupole barokních kostelů a honosné fronty barokních paláců v pokatoličené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v letech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi…Bílá hora, ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek, bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic.“ Vítězná církev a pobělohorská šlechta vytvořily z ukořistěného bohatství skvělý svět barokní nádhery, okázalé marnotratnosti, požívačnosti i vybraného vkusu v architektuře, výtvarném umění i v hudbě. To však nic nemění na skutečnosti, že národ, zbavený své elity, živořil na pokraji záhuby. Básnický obraz „temno“ je pro tento stav velmi výstižný, tím spíše, že nevylučuje opětný návrat „světla“. (A to přišlo dík obětavé a nadšené práci buditelů.)
Ani „Psohlavci“ (1886) nenašli milost v očích „nápravců dějin“. Jirásek pojal chodský odboj jako symbol národního emancipačního zápasu vůbec. Ale neprávem prý se Chodů svým dílem ujal. Jejich boj za staré královské majestáty, kterých se jim dostalo od dřívějších panovníků za odměnu jako strážcům zemských hranic (byli např. svobodní od roboty), byl vlastně nerozumný a nelegitimní. Jejich privilegia byla přece zrušena Novým zřízením zemským, které zavedl pověstný Ferdinand II. v pobělohorské pokořené zemi r.1627. Chodové se tudíž marně o svá privilegia soudili, jejich odboj byl posléze sice tvrdě, ale právem potlačen, chodský vůdce Jan Sladký (Kozina) r.1695 veřejně v Plzni za povinné účasti všech Chodů popraven. Jirásek nepochopil, že vládce nad Chodskem, „Lomikar,“ byl dobrý hospodář, který potřeboval lid robotný, nikoli svobodný. Jiráskovo dílo je s tím na štíru. .
Přehodnotitelé nám také namlouvají, že byl Jirásek předpojatě protikatolický. Z kladného hodnocení husitství a odsouzení protireformačního násilí to však nevyplývá. Podobné stanovisko měli leckteří buditelští kněží, např. V.Beneš Třebízský, ba i citovaný historik J.Pekař. Sám Jirásek uvádí řadu pozitivních postav katolických kněží v pětidílné románové kronice „F.L. Věk“. V čtyřdílé kronice „U nás“ činí sympatického faráře Havlovického dokonce hlavním hrdinou. Jirásek byl věrný historické skutečnosti, pravdě, byl spravedlivý, tolerantní, černobílé vidění mu bylo cizí.
Sama Stálá rada České biskupské komise svého času potvrdila pravdivost Jiráskových historických obrazů, když sebekriticky uznala, že „Negativní vlivy, k nimž se musí církev hlásit, sahají až do 14.století, možná až k samotnému přijetí a způsobu života víry u nás. Pokušení světské moci, později v kombinaci s podřízením křesťanství germanizačním hlediskům v tehdejším Rakousku-Uhersku mělo za následek odcizení obyvatelstva převládajícímu katolicismu…Církve se soustředily nezřídka i na cíle mocensko-politické…nevěnovaly pozornost úsilí o pozemskou spravedlnost…Motivy ústily do pochybné politiky podřizování církve státním strukturám rakouského císařství. Sociální cítění nižšího duchovenstva kontrastovalo s přezíravým postojem velké části hierarchie namnoze privilegovaného rakouského původu.“ Tak to stojí v listu českých biskupů „Pokoj a dobro“ z r.l998. Podobně to líčil A.Jirásek ve svých historických románech. Pravda je jen jedna.
„Demytizační“ snahy orwellovských přepisovačů a oprávců dějin nejsou než chatrně maskované zničující útoky na naši národní identitu a nejlepší kulturní tradice.